Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

15. KAPITOLA: Pohřeb

22. června 2012 v 18:14 | Flexi
Ten název zní trochu tragicky, ale co by ste čekali po tom, co se stalo v 13. kapitole... No nic snad se vám to bude líbit.
PS: hlasujte v anketě, potřebuju poradit o kom psát víc....psát totiž pořád jen o Mikelovi a Tarře je docela nuda :D...




Otevřela jsem dveře a následně je zavřela. Vyzula jsem se a hned zamířila do obýváku, kde seděl táta v křesle.
,,Moc se omlouvám. Jdu pozdě. Zdržel mě jeden spolužák. Omlouvám se.'' začala jsem a táta ke mně vzhlédl. Měl narudlé oči. V televizi zrovna říkali něco o ulici a vraždě. Zpozorněla jsem a udělala několik kroků, abych lépe viděla na obrazovku.
,,byla zavražděna žena. Policie tvrdí, že je to stejné jako u muže nalezeného v Monrowově ulici před pár měsíci. Pokud to takhle půjde dál, bude policie hlídat celé město a každého podezřelého ihned podrobí výslechu.'' tak tohle byla rána. Nikdo nevěděl kdo mámu a toho muže zabil. Nikdo nic nevěděl a to mě děsilo. Nic podobného se v Secretnightu nikdy nedělo a najednou jsou během pár měsíců dvě vraždy. Dvě nevinné oběti. Děsilo mě to.
Táta vstal a podíval se na mě. Vyděšeně jsem se na něj dívala. Pak jsem udělala pár kroků k němu a objala ho.
,,Tati, proč se tohle děje? Vždycky tu byl klid. Nikdy se tu nevraždilo a ani sebevraždy nebo autonehody, při kterých by někdo umřel. Nikdy. Tak proč teď? Proč máma?'' neubránila jsem se a z očí mi vytryskli slzy.
,,Nevím holčičko. Jsem stejně zaskočený a zmatený jako ty.'' utěšoval mě, ale já vzlykala dál. Ta bolest, která předtím v parku aspoň na chvíli vyprchala, se teď vrátila.


***


Bylo ráno. Slunce nesvítilo. Spíš naopak. Schovávalo se za velkými dešťovými mraky, s kterých se co nevidět mohlo rozpršet. Ležela jsem v posteli a převalovala se. Byla jsem unavená. Celou noc se mi zdály všelijaké sny. Většina nich se týkala mámi. Převážně to byly noční můry. Všemožné představy jak mohla umřít. Jak jí vrah napadl. Tomu jsem ve snu ale ani jednou neviděla do obličeje. Byl pokrytý tajuplně černým stínem. Byl jako přízrak, který byl téměř pohlcen tmou kolem.
Zvláštní sen, pomyslela jsem si. Přemýšlela jsem o všem. Byla středa ráno a já nešla do školy. Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Nechtělo se mi vstát. Nejraději bych zůstala zahrabaná v posteli a nic nedělala. A co mi v tom vlastně bránilo? Nic. Vůbec nic. Znovu jsem se neklidně otočila. Nakonec jsem usoudila, že bude lepší, když vstanu. Musela jsem se nějak odreagovat. Byla jsem tátovi vděčná za to, že mě ve škole omluvil a mohla jsem zůstat doma. On sám však doma nebyl. Jel na policii. Potřebovali si s ním ještě o něčem promluvit. Pak říkal, že začne zařizovat pohřeb. To pro mě byla další rána. Už jen ta představa, že za týden a pár dnů budu stát na hřbitově, obklopená spoustou máminých známých a naší rodiny v černém oblečení.
Otřásla jsem se. Ta představa mě děsila a bála jsem se. Bůh ví, co se do té doby ještě stane. Já osobně tedy doufala, že nic. Povzdechla jsem si a odhrnula si pramen vlasů, který mi visel kolem oka.
Zamířila jsem ke koupelně. I když se mi vůbec nechtělo, přesvědčila jsem se, že tak to bude lepší. Nebudu tolik myslet na poh….
Zarazila jsme se v myšlenkách. No prostě na ten den, na který se mi protiví už jen pomyslet.
Když jsem se vracela z koupelny, udělalo se mi zničehonic nějak nevolno. Opřela jsem se o zeď a zavřela jsem oči. Chvíli jsem myslela, že budu zvracet, ale najednou to zničehonic přestalo. Bylo to až divné. Chvíli jsem zmateně zírala na zem. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a zamířila opět do svého pokoje. Hlad jsem neměla, takže do kuchyně jsem nešla.
Lehla jsem si na postel a zírala na strop. Předtím jsem si ale pustila CD těch nejsmutnějších písní, které jsem vlastnila. Při tónech smutné melodie se mi sevřelo hrdlo a já měla problém o polknout, natož promluvit. Oči se mi zaleskly. Ležela jsem tiše a nehnutě, když mi jedna slzy vyklouzla z oka a putovala po tváři. Při smutném piánovém sólu, které bylo plné emocí, přistála dešťová kapka na okenní tabuli. Ohlédla jsme se tím směrem. Ozvala se další kapka a o chvíli později další dvě. Stále jich přibývalo. Zaburácel hrom, ale já se nelekla. Jen jsem dál ležela na posteli a užírala se vlastním smutkem a ztrátou, která byla příliš bolestivá.


***


Ten týden uběhl kupodivu jako voda. Do pohřbu, který se dnes konal, jsem zůstala doma. Stále jsem to špatně snášela. Občas se za mnou stavila Beckie, ale ani s ní jsem nepromluvila víc slov, než bylo nezbytně nutné. Táta si o mě dělal starosti. Nemluvila jsem skoro ani s ním.
Dnešní den pro mě byla ale nejtěžší zkouškou za ten týden. Lidí kolem mě byli oblečeni v černém. Viděla jsem jejich smutné obličeje. Chápavé pohledy. Svíralo se mi hrdlo. V břiše i v hrudi jsem měla divný a nepříjemný pocit. Přála jsem si, vybyl už konec. Abych zase seděla ve svém pokoji a nerušeně přemýšlela, i když jsem ani nevěděla o čem. Poslední dobou jsem byla jako tělo bez duše.
Bylo to tu. Zvony na kostelní věži se rozcinkaly a my vešli do kostela a usedli na lavice. Uprostřed sálu byla černá rakev se stříbrným lemováním a velkým křížem na víku. Oči se mi zaleskly, jen co jsem jí spatřila. Zaplavila mě vlna emocí.
Farář mluvil, ale já ho neposlouchala. Slzy mi stékaly po tvářích, které měly nyní téměř bílou barvu. Nějak jsem to však přetrpěla.
Mířili jsme k vykopané jámě na hřbitově. Do ní měla být spuštěná rakev s máminým nehybným tělem. Táta se na mě chlácholivě podíval. Oči měl ale také mokré od slz. Nešlo je porazit.
Když už jsme stáli v oválu u jámy, rakev začali pomalu spouštět dolů. Byl to příšerný pocit.


***


Seděla jsem u okna svého pokoje, na které bubnovaly kapky deště snášející se z mraků na nebi. Pořád jsem myslela na včerejšek. Na černou rakev se stříbrným křížem, která pozvolna klesala pod zem. Na uslzené a trpící tváře kolem sebe. Zavřela jsem oči a víčka silně tiskla k sobě. Nechtěla jsem znova brečet, ale nedalo se to vydržet. Prostě nedalo.
Hrála mi smutná hudba a tím se mé pocity znásobily. Už jsem to déle nevydržela. Vstala jsem a prudce vypnula rádio.
Oddechla jsem si, i když jsem vlastně nevěděla proč. Myšlenky se mi v hlavě hromadili, ale zároveň poskakovaly sem tam a já nedokázala přijít na souvislosti.
To nejhorší bylo ale za mnou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

O kom s KD by jste chtěli číst častěji?

George
Beckie
Rick
Melisa

Komentáře

1 ariven ariven | Web | 22. června 2012 v 20:33 | Reagovat

Smutná, ale pěkná kapitola :-) Nebaví tě psát jen o Taře a Mikelovi? Abych pravdu řekla, celkem jsem si oblíbila i George ;-)

2 Flexi Flexi | Web | 22. června 2012 v 21:44 | Reagovat

[1]:: oki takže George :D od 18. a 19. kapitoli ho tam dám více.... protože už píšu 18. kapitolu :D

3 Tavane Tavane | 23. června 2012 v 11:19 | Reagovat

Jak jinak než úžasná kapitola. Mimochodem já tuto povídku taky čtu pravidelně, jenže jsem moc líná psát komentáře a nenacházím slova :-) ;-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!