Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

14. KAPITOLA: Procházka parkem

18. června 2012 v 20:58 | Flexi
Po krátké 13. kapitole je tu pokračování, tentokrát o dost delší :D Příjemný čtení..





Seděla jsem v parku na lavičce. Bylo pozdní odpoledne, ale jelikož bylo teplo, lidé tu stále chodili. Buď byli na procházce s dětmi, nebo venčili psi. Ti starší většinou posedávali na lavičkách a mladí se procházeli a smáli se. Já se však neradovala. Byly to už tři hodiny od chvíli, kdy jsem se to dozvěděla a devět hodin od máminy smrti. Tedy aspoň tak to tvrdili policejní komisaři, když mluvili s tátou a ten následně se mnou.
Zírala jsem na hladinu rybníka u kterého jsem seděla. Nevnímala jsem nic s toho, co se dělo kolem mě. Byla jsem jako smyslů zbavená.
Nikdo s těch lidí netušil, co se dnes ráno stalo. Někteří možná něco zaslechli, ale nevěděli o koho jde. Slunce pomalu zapadalo a lidé začali postupně odcházet. Maminky volaly sví děti hrající si na pískovišti, které tu také bylo. I prolézačky a koupačky. Během několika minut tu bylo celkem pusto. Sem tam prošel nějaký pejskař se svým chlupatým čtyřnohým kamarádem. To bylo ale všechno. Chystala jsem se za chvíli odejít. Nemohla jsem se dočkat, až zalehnu do postele a usnu. Všechny starosti budou pryč. Teda jen do té doby, než se znova vzbudím. Seděla jsem tu tiše a dívala jsem se na hladinu rybníka, na které se zrcadlilo zlatavé zapadající slunce.
To ticho však přerušil hluboký mužský hlas.
,,Ahoj.'' leknutím jsem se prudce otočila a chvíli jsem s vykulenýma očima zírala na postavu. Pak jsem si ale konečně uvědomila o koho jde a úlevou vydechla. Usmála jsem se.
,,Ahoj. Takhle už mě prosím tě nelekej, nebo dostanu infarkt.'' zazubil se.
,,Promiň. Nechtěl jsem rušit. Jen tak procházím kolem. Viděl jsem tě tu sedět. Čekáš na Beckie nebo na někoho jiného?'' omlouval se Mikel, ale omluvy brzy přešli v otázku. Těch jsem poslední dobou měla dost. Hlavně těch, u kterých jsem neznala odpovědi.
,,Ne, jen tu sedím a přemýšlím. Na Beckie ani na nikoho jiného nečekám.'' usmála jsem se na něho a chvíli jsme se navzájem dívali do očí. Pak jsem ale uhnula. Nedokázala jsem pochopit, jaké nečekané obraty ve změně chování a nálady se mnou provedla jeho přítomnost. Opět jsme se při vzpomínce na mámu ponořila do zajetí emocí a vzpomínek. Dívala jsem se do země a úplně jsem zapomněla, že tu je i Mikel.
,,děje se něco?'' zeptal se. Jeho slova mě vytrhla z přemýšlení a vzpomínek. S očima lesknoucíma se od slz jsem se na něj letmo podívala. Jeho pohled byl zvědavý, zaujatý a …… zvláštní. Nešlo to popsat. Bylo to jako by něco věděl, ale nebyl si tím jistý. Zmátlo mě to. Zadívala jsem se na zapadající slunce a snažila jsem se zahnat pláč, slzy, které se draly ven z očí, a chtěli stéct po tváři. Ten pocit jsem ale přece jen zahnala. Ale ten pověstný knedlík v krku ne. Bylo těžké říci i jediné slovo.
,,Já… M..Moje…'' koktala jsem a hlas se mi třásl. Teď, když jsem o tom měla říct další osobě, cítila jsem se zvláštně. Obzvlášť, když ta osoba nebyla moje nejlepší kamarádka Beckie, které jsem vždy všechno říkala první. Místo ní to měl být záhadný a tajemný kluk Mikel, s kterým jsem se před týdnem ještě nebavila a nepromluvila s ním ani slovo. Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to znova.
,,M..Moje…'' dál jsem se ale nedostala. Hlas mi vypověděl službu a já hleděla na vodní hladinu zbarvenou různými odstíny oranžové, červené a žluté. Některá zbarvení mi místy připomínala krev. Těžce jsem polkla.
,,Nemusíš mi to říkat pokud nechceš.'' jeho hluboký hlas se mi zaryl do hlavy a vytrhl s představ. Podívala jsem se na něj. Jeho zlatavé oči zářili jako malé lampičky. Díval se mi do očí a já se nezmohla na žádné slovo.
Byla jsem ponořená v záplavě té zlaté barvy. Nechápala jsem to.
,,Asi to bylo něco hrozného, co tebou tolik otřáslo. Nikdy jsem tě takhle neviděl. I když je pravda, že za tu krátkou dobu co spolu mluvíme se toho nedá zrovna moc zjistit.'' mírně se na chvíli usmál a opětoval mi pohled. Konečně se mi podařilo odtrhnout oči od těch jeho. Byla jsem v rozpacích. Pořád jsem měla pocit, že on něco ví. Vzpomněla jsme si na to, co jsem si slíbila u sebe v pokoji. Budu pátrat po příčině smrti mámy i toho muže. A nevzdám se, dokud to nezjistím.
,,Někdo zavraždil mojí matku.'' zaskočilo mě to, že jsem to řekla a ke všemu tolik odhodlaným hlasem. Mikel chtěl promluvit, ale já ho nepustila ke slovu.
,,Byla zabita stejně, jako ten muž v Monrowově ulici.'' dodala jsem. Teď už jsem ho konečně nechala promluvit.
,,To je mi líto.'' řekl soucitně. ,,Tak proto jsi odešla z poslední hodiny?'' přikývla jsem.
,,Když mi to táta řekl, neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych se měla vrátit a omluvit se. Táta s toho byl stejně zaskočený a zdrcený jako já, tak jsme zašli za ředitelem.'' oznámila jsem. Teď mě něco napadlo. Přišlo to nečekaně. Přišlo to nečekaně.
,,víš, slíbila jsem si, že přijdu na to, jak byla zavražděna. Ty jsi tam ten pátek byl, když byl zabit ten muž. Viděl si něco? Musel sis někoho všimnout ne, když si mě posílal pryč?'' bylo vidět, že je nervózní. Chvíli zvažoval co říct. Mé podezření, že něco ví se pomalu začínalo potvrzovat.
,,Moc si toho nepamatuju.'' začal. ,,Prostě jsem šel ulicí a pak jsem slyšel divný hlasy a kroky a pak jsem uviděl tebe.'' celou dobu se ale díval všude kolem, ale do mých očí ne. To na mě působilo dost zvláštně. Kdyby mluvil pravdu, neuhýbal by pohledem. Nic jsem však neříkala a přikývla.
,,Takže si mě posílal pryč proto, že si slyšel hlasy a kroky?''
,,Ano.'' potvrdil.
,,A proč si říkal, že je to nebezpečné? Co bylo nebezpečné na tom, že si slyšel hlasy a kroky? Já jsem teda nic kromě tebe neslyšela. A přijde mi trochu divný posílat člověka, kterého si viděl poprvé v životě pryč a říkat mu, aby se nevracel. Třeba to byli jen nějací muži, kteří si povídali a mířili domů z hospody.'' přišlo mi, že teď jsem ho dostala do úzkých a neví co mi na to říct. Konečně jsem mohla položit otázky, které mi vířili hlavou i někomu jinému než jen sobě.
,,To je možný, ale měl jsem prostě divný pocit a chtěl jsem tě varovat.''
,jenže to nedává smysl. Proč by si mě varoval? Před čím? Vždyť si nemohl vědět, že dojde k vraždě, nebo snad ano?'' zvědavě jsem čekala na jeho odpověď. Byla jsem zmatená ze všeho, co se dělo.
Mlčel. Neříkal nic. Nerozuměla jsem mu. On byl prostě jeden velký otazník. Pokaždé se choval jinak. Vždy byl uvolněný a v pohodě, když se však řeč otočila k vraždě v oné ulici, znervózněl. Snažil se to na sobě nedávat znát, ale nedařilo se mu to. Vrtěla jsem hlavou. Nemělo to cenu.
Vstala jsem a on se na mě zmateně podíval.
,,Už půjdu. Slíbila jsem tátovi, že se brzy vrátím a už to budou skoro dvě hodiny, co jsem pryč. Nechci, aby si po tom všem, co se dnes stalo, dělal starosti ještě se mnou.'' věnovala jsem mu váhavý pohled. ,,Tak ahoj.'' dodala jsem. Vykročila jsem a chtěla jít, on ale rychle vstal a popadl mě za rameno. Dost mě tím překvapil.
,,Počkej. Můžu tě doprovodit?'' zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jestli je správné pouštět si ho blíž k tělu. On mi nechce říct pravdu a lže mi. Co když má něco v plánu a já bych později litovala, že jsem souhlasila? Co ale můžu ztratit? Nic.
,,Jestli chceš, tak budu ráda.'' usmála jsem se, ale stále jsem váhala, jestli jsem neudělala chybu.
Šli jsme parkem a mě napadlo chopit se příležitosti a něco se o něm dozvědět.
,,A odkud jste se vlastně přistěhovali?'' položila jsem mu první z několika otázek. Usmál se. Nejspíš byl rád, že jsme změnili téma hovoru.
,,My jsme se nepřistěhovali, spíš jsme se po dlouhé době vrátili. Před deseti lety jsme se odstěhovali na sever a tam jsme měnili bydliště.'' odpověděl mi a já přikývla.
,,A proč jste se vůbec odstěhovali?'' zajímalo mě. Usmál se.
,,Řekněme, že máma se chtěla podívat i jinam a také navštívit příbuzné u kterých jsme poslední rok byli.'' překvapilo mě, jak otevřeně mluvil.
,,Aha a co sourozenci, máš nějaké?''
,,Mladšího bráchu Jasona a sestru Jessicu. Jsou to dvojčata.''
,,Páni. Vy jste tři a já jsme sama. To není spravedlivé.'' usoudila jsem. Uchechtl se.
,,Někdy to má své výhody nemít sourozence.''
,,Většinou je ale výhoda je mít.'' částečně jsem s ním nesouhlasila. Všichni, které jsem znala a bavila se s nimi měli sourozence. Třeba Beckie. Ta má mladší sestru Susy. George ten má zase dva starší bratry. Rick má také sourozence. Mladší sestru a já byla jedináček.
Náš dům byl poměrně blízko parku, takže nám cesta netrvala dlouho.
Došli jsme k naší brance.
,,Tak tady bydlíš?'' zeptal se Mikel a já přikývla.
,,Jo. Tady bydlím.'' souhlasila jsem. ,,Není to sice nic extra, ale…''
,,Ne, ne, vůbec ne. Je to skvělý.'' vykulila jsem oči. To, že mi skočil do řeči jsem ignorovala.
,,No, to je jedno. Budu muset jít. Už je dost pozdě. Nechci, aby se o mě táta bál. Po tom všem, co se tu teď děje bych na tom byla stejně.'' podívala jsem se na něj a pousmála se.
,,Jo, chápu. Takže zítra ve škole?'' zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Asi ne. Nevím, jestli bych zvládla všechno to vyptávání a utěšování. Promluvím si o tom ještě s tátou. Myslím, že to ale pochopí.'' přikývl.
,,Dobře. Kdyby sis potřebovala promluvit nebo něco, stačí říct.'' usmál se a já udělala totéž.
,,Díky. Tak ahoj.''
,,Čau.'' Rozloučili jsme se a já zamířila ke dveřím, kde jsem se ještě ohlédla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

O kom s KD by jste chtěli číst častěji?

George
Beckie
Rick
Melisa

Komentáře

1 ariven ariven | Web | 19. června 2012 v 18:08 | Reagovat

Wow! Píšeš čím dál líp a já se těšim na další kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!