Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

13. KAPITOLA: Hluboké city

17. června 2012 v 14:20 | Flexi
Pokračování je tu. Snad se vám bude líbit. Jen taková menší zajímavost: Tuto a dvanáctou kapitolu jsem psala v noci, když byla bouřka :D To se mi píšou smutný scény nejlépe, tak by to nemělo být zas tak hrozný. Nechám to na vás....




Seděla jsem v pokoji na posteli a slzy mi nepřestávali téct. Bylo to strašné. Ta představa, že máma tu už není. Už nikdy s ní nepojedu na nákupy a nikdy jí nebudu moci říct, že je vlastně nesnáším. Už nikdy mi neřekne jednu ze svých rad, když mě bude něco trápit. Už nikdy se společně nezasmějeme a už nikdy se jí nebudu moci vyplakat na rameno.
UŽ NIKDY.
Bylo to kruté. Velmi kruté. Jak jí někdo mohl zabít? Ptala jsem se táty. Odpověděl mi, že příčinu smrti nikdo neví. Byla totiž zavražděna jako ten muž v Monrowově ulici. Nikdo nedokázal určit, jak byl zabit. Stejně jako máma.
Popotáhla jsem a popadla jeden z kapesníků, které leželi na posteli kolem mě. Byla jich tu spousta. Hned jak jsme přišli s tátou domů, zamkla jsem se v pokoji a odmítala vylézt. Seděla jsem tu už tři hodiny a neustále brečela. Táta mě omluvil s poslední hodiny. Carttny musel být zmatený, protože tam místo nás přišel ředitel a omluvil mě. Ani jeden z nás totiž nebyl schopný slova. Táta se sice snažil pozvednout mi náladu, bylo to ale těžké, když jemu samotnému nebylo vůbec do zpěvu.
U mých dveří klepal už dvakrát. Nejprve se ptal, jestli něco nepotřebuju a o hodinu později přišel s horkým kakaem. To mě ale rozplakalo ještě víc, protože mi ho dělala máma vždy, když mi bylo do breku. Byla všude kolem. V každé vzpomínce, na fotkách, ale hlavně na jednom místě, z kterého mi ji nikdo nevezme, v srdci.
Hluboko v srdci, které mě teď tolik bolelo. Jako kdybych do něj dostala zásah šípem a rána se neměla nikdy zahojit. Jako by z ní měla rudá krev téci až do nekonečna. Ta bolest byla příšerná.
Řekla jsem si ale, že nemá cenu tu sedět zamčená v pokoji. Rozhodla jsem se začít pořádně pátrat. Předtím to nemělo moc smysl. Hledala jsem důkazy jen proto, že jsem tamten den byla. V té zlé ulici, kde byl zavražděn nevinný muž. Stejně jako dnes máma. Objevil ji prý nějaký kolemjdoucí. Byla to náhoda, protože tou ulicí nechodívalo moc lidí. Jediná osoba, o které jsme věděla, byla má máma a ta na to nakonec pořádně doplatila.
Musela jsem se do toho vrhnout po hlavě. Teď, když do toho byla zapletená i moje rodina, nemohla jsem to nechat jen tak být. Když jsem nad tím vším přemýšlela, došla mi jedna zásadní věc. A to ta, že Mikel byl v tu dobu ve škole, když byla máma napadena, takže to on být nemohl. Z vraždy toho muže jsem ho ale nepřestávala podezřívat. Pokud ale mámu nezabil on, kdo teda? Třeba je jich víc a napadávají lidi ve městě. Jedna věc mi ale stále nebyla jasná. Jak toho muže a mámu zabili, když na těle není žádná smrtelná rána a vnitřní krvácení, nebo něco podobného to také nebylo.
Opět jsem začínala mít v hlavě zmatek. To jsem prostě celá já. Když začnu mít v mnoha věcech jasno, objeví se další nejasnost. Jako by toho na mě nebylo už dost. Musel jsem si pročistit hlavu. Začali se mi v ní motat vzpomínky, různá fakta a další spousta věcí dohromady, až jsem v tom měla zmatek.
Odemkla jsem dveře a sešla dolů po schodech. Když jsem se objevila v kuchyni, který byla spojená s obývákem, táta se na mě zvědavě a překvapeně podíval a vstal z pohovky. Zřejmě byl zaskočen tím, že jsem slezla dolů a ukázala se. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Pak jsem ukázala na dveře.
,,Já… ehm.. Jdu, jdu se projít. Potřebuju na čerství vzduch a trochu si provětrat hlavu.'' oznámila jsem a táta přikývl.
,,Dobře, ale dlouho se nezdržuj. Víš, co se tu v okolí teď děje.'' říkal to z velmi patrným zadržováním slz. Já to však nevydržela a slzy, které se mi během pár sekund nahrnuli v očích, se teď nezadržitelně kutálely po mých tvářích. Přistoupila jsem k tátovi a objala ho. Přitom jsem se ještě hlasitě rozvzlykala. Táta mě hladil po vlasech a utěšoval.
,,Já vím holčičko. Je to strašný, ale musíme se pokusit to nějak zvládnout. Máma by to tak určitě chtěla.'' říkal konejšivě. Přikývla jsem. Na slova jsem se ale nezmohla. Na chvíli jsem se uklidnila, ale pak to začalo znova.
,,Pššš…'' šeptal mi do vlasů a kupodivu to trochu zabíralo. Pozvolna jsem se začínala uklidňovat. Odtáhla jsem se a zadívala se na otce, který měl oči plné lásky, smutku a pochopení. Obdivovala jsem ho. Vždy to byl úžasný člověk, který všemu porozuměl. Stejně jako máma. Oba pro mě byli velkými vzory a vždy jimi i zůstanou. Otřela jsme si slzy.
,,Díky tati. Mám tě ráda.'' usmál se.
,,I já tebe holčičko. I já tebe.'' také jsem mu věnovala jeden ze svých úsměvů. Byl sice plný smutku, ale byl upřímný.
Ještě chvíli jsme tiše stáli a to ticho jsem opět přerušila já.
,,Tak já jdu. Slibuju, že si budu dávat pozor a brzy se vrátím.'' usmála jsem se na něj.
,,Dobře. Jdeš ještě s Beckie?'' zajímalo ho a já tomu rozuměla. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne. Chci jít sama. Musím přemýšlet o hodně věcech.'' přikývl. Objali jsme se na rozloučenou a já pak zamířila ke vstupním dveřím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaká postava z Krvavé duše se ti nejvíc líbí?

Tarra
Beckie
Mikel
George
Jiná(napiš do komentářů)

Komentáře

1 ariven ariven | Web | 17. června 2012 v 19:22 | Reagovat

Chudák Tarra... :-(
Jinak pěkná kapitola, ty pocity byly fakt dobře popsaný, úplně na mě sedl smutek, když jsem to četla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!