Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

12. KAPITOLA: Rána do srdce

14. června 2012 v 21:30 | Flexi
Víkend proběhl jako vždy. Přemýšlela jsem. Tentokrát to ale byly jiné myšlenky. Pořád byly domotané, ale místy jsem měla jasno. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že se ze mě a Mikela stali přátelé. Bylo to zvláštní. Před pár dny jsme ho nemohla ani vystát a teď…


Pak tu byla ještě záležitost s Georgem a Beckie. No a vlastně i s Rickem a Melisou. Všechno bylo tolik propletené a zmatené. George miloval Beckie. Ta to ale nevěděla a měla oči jen pro Ricka. Rick ale podle všech důkazů stále toužil po tom se znova vrátit k Melise a Melisa? To byla prostě ta samá, prolhaná, lstivá a proradná Melisa, jakou jsme jí všichni znali. Opět se vše změnilo. Tentokrát jsem ale nebyla jediná, kdo si toho všiml.
Chodba byla plná studentů, kteří si povídali a smáli se. Já si vykračovala s úsměvem na rtech a mířila na hodinu matiky. Cestou se ke mně přidala i Beckie.
,,Ahoj. Jak se máš? Zdá se mi to, nebo jste se na zábavě s Mikelem skamarádili?'' povytáhla obočí a já se musela usmát.
,,No, řekněme, že jsme si o všem promluvili a stali se z nás přátelé.'' oznámila jsem a Beckie se ještě víc rozzářila, když to zjistila.
,,To není možný. Vy jste spolu mluvili? Jak k tomu došlo?'' dělala překvapený pohled.
,,Ale no tak. Nech toho.'' smála jsem se.
,,No já jen, že minulý týden si říkala, že z něho máš divný pocit a najednou.'' zavrtěla hlavou.
,,Já vím. Prostě jsme si promluvili, to je všechno. Už to nech být.'' usmála jsem se na kamarádku a prosebně jsem se na ní podívala.
,,Dobrá. Takže k původní otázce. Jak se máš?'' zasmála jsme se.
,,Skvěle.'' šli jsme do třídy, ale smát jsme se nepřestávali.


***


Šla s nákupů. V obou rukách tašky. Netušila však, že domů nedojde. Zabočila do ulice, která byla před ní. Domy tu byly staré a jejich omítky opadávaly. Tato ulice byla velmi stará a moc lidí se tu nezdržovalo. Kdyby se jí něco stalo, zjistili by to pozdě. Ona se ale ničeho nebála. Chodila tudy pravidelně a nikdy se jí nic nestalo, tak proč by mělo právě dnes.
Bylo ticho. Slyšela jen své vlastní kroky. Dívala se před sebe. Ruce jí od tíhy tašek začaly trochu bolet. To bylo teď vedlejší. V tom tichu by slyšela každý menší hluk. Ho si však nevšimla. Prostě tam najednou stál. Na druhé straně prázdné ulice stál mladý kluk. Mohlo mu být tak patnáct, možná šestnáct let. Na sobě měl černou bundu s vyhrnutými rukávy a džíny. Letmo se na něj podívala. Zaskočilo jí, že se tu takhle z ničeho nic zjevil. Upíral na ní pohled. Ruce zasunuté v kapsách. Stál pořád na tom samém místě. Nevšimla si toho, že by se pohnul. Konec ulice se blížil.
Najednou jí někdo chytil za rameno. Tašky plné nákupu leknutím upustila a jejich obsah se teď válel po celém chodníku. Dvě plechovky sardinek se odkutálely až na cestu. Ona se však vyděšeně ohlédla na osobu za sebou. Spatřila toho chlapce.
,,Ach. Vylekal si mě chlapče.'' oddechla si. ,,Copak tu děláš a jak ses dostal tak rychle až sem? Před chvílí si stál na druhé straně.''
,,Ticho! Žádné otázky. Jsem tu jen kvůli jedné věci a nehodlám odejít, dokud to neudělám.'' mluvil hlasitě a rozhodně. Mírně se mu ale chvěl hlas a bylo patrné, že je nervózní a má strach. Ona však nevěděla z čeho. Na rty se jí kradla další otázka.
,,Dokud neuděláš co?'' přivřela oči a znova si ho prohlížela. Byl tak mladý. Tmavé krátké vlasy a ty oči. Upřímné, ale zároveň tolik vystrašené. Teď je zavřel a polkl. Nejspíš zvažoval svá další slova. Něco jí říkalo, že by měla odejít a to hned. Když se chtěla otočit a posbírat věci z chodníku, hoch jí chytil za loket a díval se na ní.
,,Pusť mě! Co si to dovoluješ?'' vykřikla na něho naštvaně. On se však během deseti sekund proměnil ve velkého, asi metr vysokého a skoro dva metry dlouhého mohutného tmavého vlka, který na ní vrčel a ukazoval sněhobílé tesáky.
,,Panebože.'' zakryla si rukou ústa. Vlk se přikrčil a během chvilky jí povalil na zem a kousl do krku. Žena byla na místě mrtvá. Krev, která vytékala z jejího krku zbarvovala chodník kolem do ruda. Vlk začal olizovat krev a až byla téměř všechna pryč, proměnil se do lidské podoby. Zašeptal nějaká nesrozumitelná slova. Objevilo se bílé světlo a všechna zbylá krev i rána na krku byly pryč. Jako by žena jen spala. Tak to ale bohužel nebylo.


***


Den plynul jako voda. Právě nám skončila latina a před námi byla poslední hodina dnešního dne. Zeměpis. Tentokrát jsem ale nešla s Beckie. Ta se mnou na tuto hodinu nechodila. Bohužel ani Georgie. Zato to byl jeden krátkodobí kamarád, kterého jsem do nedávna neměla příliš v oblibě. Ukázalo se ale, že je opravdu fajn jak Beck tvrdila. Skoro pořád jsme se smáli.
,,To jste jako vážně dali Gartenovi v angličtině na židli špendlík?'' začala jsem se smát. Přikývl a napodobil mě.
,,Jo, vážně.'' šli jsme docela pomalu. Na to, že za chvíli mělo zvonit. Nám to ale nedělalo problém.
A bylo to tu. Zvonek se rozzvonil, ale mi byli už skoro u učebny, takže jsme neměli žádné problémy. Hodina začala jako obvykle. Bohužel ale neskončila jako obvykle. Zrovna když Carttny mluvil o Tichém oceáně a živočichář, které v něm žijí, zaklepal někdo na dveře. Učitel vyzval osobu, která stála za nimi, aby vstoupila. Dveře se otevřely a k mému překvapení v nich stál právě můj otec. Měl ale velmi, velmi smutný a zdrcený výraz. Dost mě to vyděsilo. Podíval se na mě a pak na učitele.
,,Dobrá den. Moc se omlouvám, že ruším při hodině, ale musím mluvit se svou dcerou. Je to velmi důležité.'' měl naléhavý hlas. Bylo vidět, že to nezaskočilo jen mě. Učitel se zdál být také zaskočen. Přikývl a podíval se na mě.
,,Slečno Backiesnová.'' nemusel víc říkat. Vstala jsem a zmateně hleděla na otce. Ten však nic neříkal a jakmile jsem vešla na chodbu, dveře rychle zavřel.
,,T…Tati? Co se děje?'' začínala jsem mít strach. Třásla jsem se po celém těle. Otec se na mě nepodíval. Hleděl do země s vykulenýma očima. Udělala jsem jeden váhavý krok k němu. Konečně vzhlédl. Jeho oči byly zality smutkem, želem a slzami. Sevřelo se mi hrdlo. V tu chvíli jsem nemohla ani polknout. Všechno se ve mně svíralo.
,,Já… m..musel jsem…'' začal zmateně a bolestivě. Začalo mi docházet o co, nebo spíš o koho jde.
,,Co se stalo? Kde je máma? Je v pořádku, že ano?'' v půlce věty jsem na chvíli přišla o hlas. Byla jsem zmatená, rozrušená a ta nevědomost o tom, co se stalo, mě zevnitř pořádně užírala. Táta mlčel. Slzy se mu řinuly z očí a mně se opět sevřelo hrdlo, když konečně promluvil.
,,T..Tvou mámu někdo zavraždil.'' nevěřícně jsem vrtěla hlavou. Ztratila jsem rovnováhu a podlomila se mi kolena. Slzy mi neovladatelně stékaly po tvářích. Dostala jsem přímou ránu do srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaká postava z Krvavé duše se ti nejvíc líbí?

Tarra
Beckie
Mikel
George
Jiná(napiš do komentářů)

Komentáře

1 ariven ariven | Web | 15. června 2012 v 22:47 | Reagovat

Ou! Takže Mikel je vlkodlak? Vždyť byl, když se to stalo, ve škole, ne??? Sakra, teď jsi mě zmátla!
Dobrá kapitola, promiň, že jsem si ji nepřečtla dřív, nestíhala jsem... ;-)

2 Flexi Flexi | Web | 17. června 2012 v 12:24 | Reagovat

[1]:: počky si na další kapču, tam se to trochu vysvětlí, ale jenom trochu :D postupně se to bude rozplítat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!