Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

2. KAPITOLA: V zajetí snu

19. května 2012 v 15:17 | Flexi


Seděla jsem doma na své posteli v pokoji. Na okenní tabule bubnovali kapky deště. V rukou jsem měla knihu, kterou jsem četla. Byl to nějaký román. Jméno mi bylo ukradené. Četla jsem jí hlavně proto, abych zahnala myšlenky na onen večer v ulici ze zlou pověstí. Muž s kapucí, který naléhal, abych šlapač. Slabé světlo pouliční lampy, která tam byla k ničemu. Ozval se hrom a já sebou nepatrně cukla. Najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřeli se a ve vchodu stála máma.
,,Drahoušku nechceš se na jít najíst? Od té doby, co jsi přišla ze školy si nic nejedla.'' zvedla jsem oči a podívala se na ní. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne díky mami, hlad nemám.'' usmála jsem se, aby si nemyslela, že se něco děje. To mi však nepomohlo. Stejně to na mě poznala. Vstoupila dovnitř a zavřela dveře. ,,Děje se něco zlato?'' zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, nic se neděje mami. Všechno v pořádku.'' věděla jsem však, že pokud jí něco neřeknu, bude stále naléhat.
,,Dobře. Škola pořádá Taneční zábavu a já tam nemám s kým jít.'' povzdechla jsme si. Máma si ke mně přisedla a chytla mě za ramena.
,,Nic si s toho nedělej. Určitě se někdo najde. Třeba se jen bojí tě pozvat. Si hezká mladá dáma a někteří se holt bojí, že je odmítneš.''
to s emi na mámě líbilo nejvíc, Vždycky dokázala najít důvod, proč něco není jak má, nebo proč je to právě tak, jak je. Usmála jsem se.
,,Díky mami.'' objala jsem jí.
,,Není zač.'' usmála se a udělala totéž.


***


Šla jsem ulicí. Pouliční lampa sotva svítila, ale já si toho nevšímala. Šla jsem dál. Najednou uslyším kroky. Neotáčím se a jdu dál. Kroky zrychlí a než se s toho stačím vzpamatovat, dívám se do obličeje muži, který mě drží za ramena a říká, abych šla pryč. Že je to nebezpečné. Ničemu nechápu. Když mě konečně pustí, běží pryč. Já se také rozběhnu, ale opačným směrem. Otevřu oči. Ležím v posteli a kolem mě je jen tma. Už zase se mi zdál ten sen. Zdá se mi každý den. Co když mi tím chce naznačit, abych se vrátila zpět do té ulice, Nevím. Sedím na posteli a koukám na zem jako smyslů zbavená. Přemýšlím, i když nemám tušení o čem. Nevím, co si o tom myslet. Znovu si lehnu a snažím se usnout. Tentokrát už se mi žádný sen nezdá. Konečně se můžu v klidu vyspat.


***


,,Tarro, snídaně.'' volá máma z kuchyně a já se neohrabaně vysoukávám z postele. ,,Už jdu mami.'' odpovím a beru si telefon. Podívám se na displej a zjišťuju, že je půl deváté. Zamračím se, ale co mi zbývá. Je sobota a máma se rozhodla jed nakupovat. Otevřu dveře a neochotně scházím po schodech do kuchyně.
,,Dobré ráno. Tak co, připravena jed na nákupy?'' zeptá se máma s rozzářeným obličejem. Já se přinutím k úsměvu, ale spíš to připomíná úškleb. Táta, který popíjí kafé se zasměje. Po snídani se jdu obléct a vyjíždíme. Je to divné, ale mám takový divný pocit, že se něco stane. Nastoupili jsme do auta a jeli. Zastavili jsme až před prvním obchodem, který se před námi objevil. Oddechla jsem si. Nikdy jsem mámě neřekla, že nákupy nesnáším. Byla by zklamaná. Vstoupila jsem do obrovské budovy s oblečením a botami a kdo ví, čím ještě. Mučení začalo.


***


Po pěti hodinách strávených v obchodě jsem byla naprosto otrávená a vyčerpaná. Cestou domů jsem neustále zývala.
,,Ale copak. Nějak tě to zmohlo.'' řekla máma a já se na ní podívala našvaným pohledem. Tuhle tu její stránku jsem naopak nesnášela.
,,Ne každý zvládne strávit v obchodě pět hodin a tvářit se, že je plný energie, když si zkoušel snad padesát párů bot, několik triček, sukní, šatů a kdo ví čeho ještě.'' máma se hlasitě zasmála. ,,Padesát párů to rozhodně nebylo, to by jsme tam ještě byli.'' zaklonila jsem hlavu a opřela si jí o sedadlo. Vydechla jsem a vrhla na mámu pohled, rovnající se znuděnému žákovi v hodině výtvarné výchovy, když učitel půl hodiny vypráví jak správně nakreslit požadovanou věc. Máma se opět zasmála a zabočila do naší ulice a pak i na příjezdovou cestu do garáže.
Otevřela jsme dveře do svého pokoje.Tašku jsem hodila na zem a rozplácla se na postel. Než jsem cokoli stihla postřehnout, usnula jsem. Chvíli byl můj spánek bezesný a klidný. Pak se ale opět objevil ten sen.
Šla jsem ulicí. Pouliční lampa sotva svítila, ale já si toho nevšímala. Šla jsem dál. Najednou uslyším kroky. Neotočím se a jdu dál. Kroky zrychlí a než se z toho stačím vzpamatovat, dívám se do obličeje muži, který mě drží za ramena a říká, abych šla pryč. Že je to nebezpečné. Ničemu nechápu. Když mě konečně pustí, běží pryč. Já se také rozběhnu, ale opačným směrem. Pak se v tom snu, ale stane něco nového. To, co se ještě nikdy nestalo.
Běžím dál. Sotva popadám dech. Najednou do mě někdo vrazí. Srazí mě na zem a já se vyděšeně ohlížím kdo to je. Pak si všimnu osoby, ležící kousek ode mě. Má nasazenou kapuci a podle toho poznám, že se jedná o stejného muže, který mě před tím držel za ramena. Dívám se na něj a on na mě.
,,Jdi pryč. Hned.'' naléhá. Já však ničemu nerozumím. ,,Proč?'' řeknu rozechvělým a zvláštním hlasem. V tu chvíli mi to připadne jako by mi ani nepatřil.
Muž s kapucí si mě prohlíží. ,,Je to nebezpečné. Odejdi!'' znova to slovo ,nebezpečné'.
,,A co je nebezpečné?'' snažím se být neodbytná. Chci se dozvědět co se to děje. Proč se mi o tom pořád zdá a jakto, že se můj sem po patnácti dnech změnil. Pořád mě sleduje a neuhýbá pohledem. Je to až nepříjemné.

,,Jestli tě tu uvidí, budeme s toho mít oba velký problém a největší já. Takže odejdi!
A nevracej se.'' nechápala jsem ničemu. Naposledy se na mě podíval a pak znova odběhl do tmy. Já se konečně zvedla ze země a dívala se za ním.
Rychle jsem se posadila. Slyšela jsem zvonění mého telefonu, který byl stále v tašce, kterou jsem odhodila na zem. Vibroval a vyzvánění nepřestávalo. Všimla jsem si, že už je večer. Slunce zapadalo. Došla jsem k tašce a konečně vzala telefon.
,,Ano.'' řekla jsem a čekala, kdo se ozve. Ještě jsem se nespamatovala z toho snu a nepodívala jsem se, kdo mi volá.
,,Ahoj. Co se děje? Volala jsem ti už třikrát.'' byla to Beckie a podle tónu jejího hlasu jsem poznala, že si dělá starosti. Telefon jsem totiž vždy brala hned. Rukou jsem si promnula čelo.
,,Ehm… Ahoj Beckie. Nic se neděje, jen jsem spala.''
,,Spala? Není náhodou na spaní trochu brzy?'' zaskočilo jí to. Počítala jsem s tím.
,,Máma se rozhodla, že pojedeme na nákupy. Pět hodin jsem trčela v obchodě a zkoušela si téměř vše, co se mé matce přišlo pod ruky.'' vzdychla jsem si.
,,Počkat. Vždyť ty nákupy nesnášíš, nebo se pletu? Vždycky, když jsem se vyžila tě přesvědčit, řekla si, že…'' nenechala jsem jí domluvit a skočila jí do řeči.
,,Já vím. Nesnáším nákupy, ale mámě jsem to nikdy neřekla.'' protočila jsem oči a rozplácla se na postel.
,,Ale proč? Vždyť se to tvá máma. Určitě by to pochopila.'' v jejích hlase bylo něco, co jsem nedokázala rozluštit.
,,To je jedno. Proč si vlastně volala?'' to bylo te´d jediné, co mě zajímalo. Bylo ticho. Beckie neodpovídala.
,,Halo. Beckie, si tam?'' pořád bylo ticho. Když jsem chtěla znovu promluvit, ozval se chraptivý hlas mé kamarádky.
,,P…Promiň. J…Já, volala jsem kvůli té taneční zábavě. Kvůli té pomoci, abychom se domluvili, ale…'' nechápala jsem to.
,,Kvůli tomu mluvíš jako kdyby si viděla ducha?'' zeptala jsem se a chtěla se zasmát, ale znovu se ozvala Beckie.
,,Zapni si televizi na druhém kanálu. Hned!'' docela mě tím tónem hlasu děsila. Udělala jsem ale co řekla. Když jsem zapnula televizi, zastavil se mi dech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jay Jay | Web | 19. května 2012 v 17:36 | Reagovat

supéíér! :D (jak sakra , už vim proč to mám tak krátký :DD

2 ariven ariven | Web | 19. května 2012 v 18:27 | Reagovat

Wow! Zajímalo by mě, co viděla v tý televizi... Rychle pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!