Tvorba:
Grafika-jmenovky k povídkám





Pořádá: Momentálně nic :)
Právě čte: Škola noci 1 - Označená
_http://nd04.jxs.cz/428/662/7a7a68c98e_73501406_o2.jpg
Účastní se: Momentálně ničeho :)

1. KAPITOLA: Cesta ze školy

18. května 2012 v 15:12 | Flexi


Čtrnáct dnů uteklo jako vody, ale já pořád myslela na ten večer. Na záhadného muže s kapucí, který mě vybízel, abych odešla. Dokonce se mi o tom začalo i zdát. Pořád jsem před sebou viděla tu špatně osvětlenou ulici. Lampu, jejíž světlo bylo k ničemu. Zavrtěla jsem hlavou. Pan učitel Carttny položil otázku a řekl mé jméno. Zmateně jsem se dívala na učitele zeměpisu.
,,Ehm… Promiňte, prosím vás mohl by jste tu otázku zopakovat? Špatně jsem rozuměla.'' všichni spolužáci na mě upírali pohledy. Bylo to nepříjemné. Nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti. Přímo jsem to nesnášela. Učitel Carttny se na mě usmál. Byl to můj nejoblíbenější učitel. Měla jsem štěstí. Být to někdo jiný, okamžitě by mi začal naštvaně líčit, že nedávám pozor.
,,Otázka zněla: Kde leží stát Uruguay?'' mile zopakoval otázku a čekal, až odpovím. Ruce měl založené za zády. Přemýšlela jsem a v mysli si vybavila látku minulé hodiny. Pak jsme si konečně vzpomněla na velký nápis na tabuli a okamžitě jsem odpověděla. ,,V Jižní Americe.'' řekla jsem pohotově a doufala, že je to dobře. Oči všech, kteří na mě upírali pohled se teď otočili ke Carttnymu. Učitel se usmál od ucha k uchu jak to měl ve zvyku. Přikývl.
,,Ano, slečno Backiesnová. Správně. Uruguay je stát v Jižní Americe…'' mluvil dál, ale já si jen oddechla a znova se ponořila do svých myšlenek na onen divný večer v ulici, která neměla zrovna nejlepší pověst. Pořád jsem myslela na toho muže. Možná nebyl ani tak starý. Co když je mu sedmnáct jako mě? Třeba je jeho hlas hodně hluboký, ale on je mladý? A proč mi vlastně říkal, abych šla pryč? Co se tam dělo, že jsem nesměla být svědkem? Co když někoho zabil? Ne to je nesmysl. Policie, nebo někdo jiný by už jistě mrtvé tělo našli a pátrali po vrahovi. Nevěděla jsem co dělat. Nikomu jsem o tom nic neřekla.
Ale třeba bych měla. Ozval se zvonek. Poslední hodina byla za mnou, ale to neměnilo nic na mích úvahách, které mi hlavou létali sem a tam. Z toho všeho mě rozbolela hlava. Vstala jsem z židle a vzala si tašku. Rozhlédla jsme se po třídě. Byla jsem tu poslední. Jako vždy. Carttny si také dával do kufříku všechna papíry s poznámkami a smotával mapu.
,,Na shledanou pane Carttny.'' rozloučila jsem se z učitelem, který se opět zazubil a kývnutím mi dal najevo, že se také loučí. Usmála jsme se a vyšla na chodbu. Ta už byla také téměř prázdná. Všichni si pobrali věci a spěchali na autobus, který stál před školou a čekal na všechny opozdilce.
Já se však rozhodla projít. Menší procházka mi udělá jen dobře a pročistím si hlavu. To jsem ale bohužel odhadla špatně. Mé myšlenky jako by se domluvili k záhadnému muži nebo klukovi. Nechápala jsem tomu. Snažila jsem se porozumět, ale zároveň i zapomenout. Jako bych se bála toho, na co přijdu, pokud se tedy něco takového někdy stane. Odbočila jsem doprava a pokračovala v cestě.
Byla jsem na půl cesty od domova. Najednou jsem uslyšela hlas, který volal mé jméno.
,,Tarro! Halo. No tak tar, počkej přece.'' otočila jsem se a uviděla usměvavý obličej své nejlepší kamarádky Beckie Forchellové.
,,Ahoj. Co se děje?'' zeptala jsem se a usmála. Beckie mě doběhla a pořád se usmávala.
,,Ujel ti autobus?''

,,Ne.'' odpověděla jsem jednoznačně. Nechtělo se mi zrovna povídat si. Hlavou se mi honilo tisíce otázek a já neznala odpověď ani na jednu z nich.
,,Prostě jsem se chtěla projít.'' řekla jsem i čekala na další otázku, kterou mi Beckie položí. ,,To je perfektní. Můžu jít s tebou? Stejně si potřebuju promluvit.'' na tváři jí pořád pohrával úsměv, kterým mě ihned nakazila a já se musela také usmát.
,,Tak pojď, aspoň mi ta cesta lépe uteče. A o čem chceš mluvit?'' zajímalo mě, co je tak důležité, že se mnou kvůli tomu jde pěšky domů. Pokud šlo o Beckie, tak ta se nejraději vozila autem nebo autobusem. Dívala jsem se před sebe a čekala, až má kamarádka promluví.
,,No, chtěla jsem s tebou mluvit o té školní akci, co se koná tento měsíc.'' řekla, jako by se tím vše vyřešilo. Nechápavě jsem se na ní podívala. ,,Jaká akce?'' teď se na mě pro změnu podívala nechápavě ona.
,,Ale no tak. Přece mi nechceš tvrdit, že nevíš o Taneční zábavě, kterou naše škola pořádá. Před čtrnácti dny jsem ti o ní říkala.'' v tu chvíli jsem si vzpomněla. Během už zmíněných čtrnácti dnů jsem ale myslela úplně na něco jiného. Rozhodně jsem se nezabývala Taneční zábavou, která se chystala. Položila jsem si ruku na čelo.
,,Jo jasně, promiň. Nějak mi to vypadlo z hlavy.'' Beckie se na mě usmála a mávla rukou. ,,To je jedno. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla pomoct s přípravami. Já mám na starosti přípravu a tak mě napadlo…''
,,Jo jasně. Ráda ti pomůžu.'' musela jsem se nějak odreagovat, abych nemyslela na ten večer. Na muže s kapucí. Prostě na to všechno.
,,Vážně? Super. Jsem ráda, že souhlasíš. A už máš někoho, s kým tam půjdeš?'' dívala jsme se do země. ,,Ne, ale počítala jsem s tím. Mě nikdy nikdo a nikam nezve. Tak už to prostě je.'' kopla jsem do kamínku, který jen tak ležel na chodníku přede mnou. Beckie se na mě smutně podívala, ale já sledovala letící kámen, který skončil v trávě.
,,Třeba se někdo najde Tar. Je ještě čas. Skoro celý měsíc. Určitě se najde někdo, kdo si s tebou bude chtít zatancovat.'' zavrtěla jsem hlavou.
,,To je jedno. Přestaňme řešit mě. Co ty? Pozval tě už někdo?'' Beckie se začervenala a já se tomu musela zasmát. ,,Takže jo. Kdo je to?'' Beckie se jen nevině culila.
,,No tak. Já to nikomu neřeknu, jestli ti jde o tohle.'' naléhala jsem. Zvědavost ve mně rostla. Beckie se konečně pokusila promluvit, ale z jejích úst nevycházela žádná srozumitelná slova.
,,No… Víš… Ehm…''
,,Tak kdo tě pozval?'' přerušila jsem její nesrozumitelnou mluvu. Zaskočeně se na mě podívala a znova promluvila. Teď už to smyls dávalo.
,,Dobře, asi tě to zaskočí. Mě to taky zaskošilo, když za mnou na obědě přišel. Je to Rick.'' vykulila jsem oči.
,,Cože? Já snad špatně slyším. Tebe pozval na Taneční zábavu kapitán basketbalového družaty?'' teď jsme stáli. Dívala jsem se na ní s nevěřícným pohledem. Ona se nevinně usmála a přikývla.
,,Pane bože. A co na to říkala Melisa?''
,,byla naštvaná a bylo vidět, jak to v ní vře.'' zasmála se a já se k ní přidala.
,,Ty jo. Ale moc mu nevěř. Dva roky chodil s Melisou, to zanechává následky.'' znova jsem se začala smát, až se to rozléhalo kolem. Byla jsem ráda, že mě Beckie přivedla na jiné myšlenky.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jay Jay | Web | 18. května 2012 v 15:20 | Reagovat

hezký :) :D

2 Michelle Michelle | 18. května 2012 v 18:02 | Reagovat

Pěkné :-).

3 ariven ariven | Web | 19. května 2012 v 18:20 | Reagovat

Super! ;-)

4 fan-and-fun fan-and-fun | 23. května 2012 v 6:11 | Reagovat

To je úžasné! Už jdu na pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


ZÁKAZ KOPÍROVÁNÍ POVÍDEK, OBRÁZKŮ A
VŠEMOŽNÉHO OBSAHU TOHOTO BLOGU!!!